ŠTIKA OBECNÁ - Esox lucius

Rozšíření a výskyt: je rozšířena ve vodách téměř celé Evropy, chybí pouze na Pyrenejském poloostrově, v jižní části Itálie a na části Balkánského poloostrova. Obývá i vody Asie a Severní Ameriky. Je velmi přizpůsobivá, a proto obývá také většinu našich vod. V tekoucích vodách se s ní setkáváme od ústí až po střední i horní úseky, s výjimkou nejvýše položených potoků. Vyskytuje se v různých typech stojatých vod, jako jsou tůně, slepá ramena, jezera, údolní nádrže a další.

Popis: má protáhlé tělo s poměrně dlouhou klínovitou hlavou, shora zploštělou. Velká ústa jsou ozubená a hluboce rozeklaná. Šupiny jsou poměrně malé, podélně oválné a pevně zarostlé v kůži. Hřbetní ploutev je výrazně posunuta směrem dozadu, na úroveň ploutve řitní. Ve hřbetní ploutvi je 6-10 tvrdých a 12-16 měkkých paprsků, v řitní ploutvi je 4-8 tvrdých a 10-13 měkkých paprsků. V postranní čáře je 121-144 šupin, nad ní 14-17 a pod ní 12-15 šupin. Její zbarvení je značně variabilní. Hřbet bývá tmavě či světle hnědozelený, břicho bílé až nažloutlé. Tělo i hlava jsou pokryty nažloutlými skvrnami, na bocích jsou někdy přítomny tmavší svislé pruhy.

Biologie: vyhovují ji nejvíce pomalu tekoucí či stojaté vody s vodními porosty, rozčleněné zatopenými křovinami, pařezy či kameny a početnými úkryty. Je to ryba stanovištní, s výrazným teritoriálním chováním. Ve větších nádržích se zdržuje především v příbřežní zóně. Štika je dravec s vysokou žravostí. Pohlavně dospívá běžně již ve stáří jednoho roku, zejména v nově obsazovaném prostředí. Je typickou fytofilní rybou, protože se vytírá na travní porosty. Tře se velmi brzy z jara po rozpuštění ledu, a to od března až do května, když teplota vody při břehu dosahuje 7-10°C. Vývoj oplozených jiker trvá 10-15 dní podle teploty vody. Po vykulení se plůdek štiky živí především zooplanktonem, ale jakmile povyroste, stává se agresivní a již při délce 3-5 cm začíná požírat plůdek jiných ryb či své menší sourozence. Od velikosti 20 cm se štika stává specializovaným dravcem a zmocňuje se kořisti jen o málo menší než je sama. Hlavní část její potravy potom tvoří ty druhy ryb, které jsou v okolí jejího stanoviště nejhojnější. V našich vodách jsou to především plotice, okoun, perlín, hrouzek a další. Je to původně středněvěká ryba, ale v důsledku silného rybářského tlaku a její snadné ulovitelnosti je její průměrný věk v našich vodách pouze 4-6 roků.

Pokud má možnost, zejména ve velkých údolních nádržích, dožívá se i vyššího věku, až 20 let. Roste velmi rychle, v prvním roce života dosahuje 12-50 cm, ve druhém roce 16-60 cm, ve třetím roce 23-65 cm, ve čtvrtém roce 30-70 cm, v pátém roce 50-75 cm, v šestém roce 58-85 cm, v sedmém roce 60-90 cm, v osmém roce 65-95 cm, v devátém roce 78-100 cm a v desátém roce 88-110 cm. U nás dorůstá délky až 120-140 cm a hmotnosti 15-20 kg. Velká početnost štiky je charakteristická pro počáteční období (3-5 let) většiny údolních nádrží.

Význam: štika obecná je hospodářsky velmi cenný druh, který se uplatňuje především ve volných mimopstruhových vodách. V rybí obsádce toků a nádrží plní funkci biomeliorační, neboť omezuje početnost méně hodnotných druhů ryb a zhodnocuje jejich produkci.

Lov: štika je nejdravějším tygrem našich řek a rybníků. Má dokonale ochranné zbarvení, splývá s okolím k nerozeznání. Temná olivová zeleň i šeď jsou rozstříknuty po stříbřitých bocích v naprosté souhře se zelenými stíny i stíny slunečních paprsků, jež se ve vodě rozlamují na nesourodou tříšť. Můžeme ji spatřit jen tehdy, když se již nasytila a vyplouvá k hladině, aby se tam vyhřívala na slunci. Stojí tam šikmo, hlavu vzhůru, s ocasem mírně zahnutým. I když se sluní, je štika vždy připravena k bleskovému výpadu. Ne vždy uchopí štika svou oběť uprostřed těla. To dělává jen tehdy, když jde o rybku větší. Malé rybky pohlcuje většinou naráz. Štika dokáže svůj jícen dokonale roztáhnout. Ve svých obětech si nijak nevybírá. Vedle nejrůznějších druhů rybek požírá i příslušníky vlastního rodu. Pro dvoukilovou štiku není problém sežrat svou půlkilovou družku. Štika není vybíravá, napadne každou rybku. Chytí-li větší rybu, rovná si ji v tlamě tak, aby ji pohltila hlavou napřed. Tím i okouní ploutev nebo ploutev ježdíka složí a štice se nic nestane.

I štika má svou dobu, kdy se vydává na lov. Není to vždy stejné, zpravidla časně dopoledne a později odpoledne. Když je po vytření, kdy zbavila své útroby tisíců jiker nebo chuchvalců mlíčí, bere po celý den. V této době je nejhladovější a vrhá se na kořist nejzuřivěji. Štika se vrhá na návnadu s prudkostí tornáda. A když ji spolkne, nic nedbá na to, že za sebou táhne silný vlasec a že jí v tlamě bodá ostří háčku. Podstupuje boj na život a na smrt. V několikametrové vzdálenosti od břehu se štika pokouší o poslední nenadálý, prudký únik. Vzburcuje bleskurychle ve svém mocném těle všechny síly a rozmáchne se k prudkému obratu. Jako vystřelené torpédo se vrhá zpět do hlubin a nezřídka přetrhává překvapenému rybáři silon. Ostré žaludeční šťávy rozleptají kov ostrého háčku, ztupí jeho smrtonosné špice, zničí ocelové lanko, které zpuchří jako šňůra. Štika bude žít. Žravost štik je někdy neuvěřitelná. Nejlépe se chytají na podzim, za chladných dnů, když ráno udeřily již první mrazíky.

Štika je vyhledávaným objektem lovu. Vyniká vysokou konzumní i sportovní hodnotou.